Mimořádný nález v archivu Divadla Na zábradlí: v pátek 4. září vyšel unikátní záznam představení Milana Kundery PTÁKOVINA z roku 1970. Ve stejný den vyšel i knižně v nakladatelství Atlantis.
Na mimořádnou událost českého kulturního života aspiruje nečekaný objev v archivu Divadla Na zábradlí. Jde o autentický záznam představení hry Milana Kundery Ptákovina, z 14. ledna 1970, těsně před cenzurním zákazem hry.
Milan Kundera v rozhovoru pro Český rozhlas řekl: „Hra měla naprosto podivný osud. Už si dnes nepamatuji, co jsem s jejím rukopisem podnikal. Ale zřejmě teprve v roce 1968 ho nějaká divadla přijala, takže první premiéra se uskutečnila až po ruském vpádu na začátku roku 1969, tedy v ten nejhorší možný čas. Hrála se v Liberci, Ostravě, Brně a v Praze ve zcela výjimečné euforii. Ale též zcela výjimečně krátce, vlastně jen několik měsíců, protože koncem téhož roku dopadla na zemi definitivní tma a hra byla zakázána.“
Zápletka příběhu je jednoduchá: ředitel školy nakreslí na tabuli kosočtverec, který představuje ženské pohlaví, nechá tuto událost vyšetřovat a sarkasticky se baví reakcemi svých kolegů. Vyšetřovací komise křivě obviněného žáka, snaživě přiznávajícího neprovedený čin, odmění údělem fízla.
Ředitel, opojený svou mocí, však nerozvážně přiznává manželce předsedy vše, co si doopravdy myslí o jejím muži a tím spadne do pasti, takže se stane proti své vůli jakýmsi sexuálním otrokem. V závěru hry zazní z úst vítězné nevěrné chlípnice zásadní sdělení: „Moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému…“
Hra vystoupila okamžitě i díky skvělým hereckým výkonů hned po premiéře na vrchol diváckého zájmu. V rolích předsedy a ředitele excelovali v ironické nadsázce Miloš Kopecký a Josef Chvalina, ale mimořádné výkony podali i ostatní interpreti, například Světla Svozilová, Eva Svobodová, Helena Lehká, Inka Čekanová, Hana Smrčková, Jan Přeučil či Oldřich Vlach.
Supraphonský zvukový záznam vychází současně s knižním vydáním hry v nakladatelství Atlantis.
Milan Kundera k Ptákovině
Rozhovor Tomáše Sedláčka s Milanem Kunderou o hře Ptákovina. Rozhovor vznikl pro Český rozhlas v roce 2008 k příležitosti uvedení hry v Činoherním klubu.
Kdys Ptákovinu napsal?
Během jediného šťastného týdne roku 1966 v malém pokoji malého hotelu v Trenčianských Teplicích, kde jsem byl po pět dnů vždycky dopoledne sám. A nálada, v které autor napíše nějakou svou věc, už natrvalo ovlivní vztah k ní. Tím chci říct, že jsem Ptákovinu měl vždycky moc rád.
A to je důvod proč ses k ní přestal na tak dlouho hlásit?
Nepřestal jsem se k ní hlásit. Hra měla prostě, naprosto podivný osud. Už si dnes nepamatuji, co jsem s jejím rukopisem podnikal. Ale zřejmě teprve v roce 1968 ho nějaká divadla přijala, takže první premiéra se uskutečnila až po ruském vpádu na začátku roku 1969, tedy v ten nejhorší možný čas. Hrála se v Liberci, Ostravě, Brně a v Praze ve zcela výjimečné euforii. Ale též zcela výjimečně krátce, vlastně jen několik měsíců, protože koncem téhož roku dopadla na zemi definitivní tma a hra byla zakázána.
Jak se ti líbila tenkrát ta představení?
Moc! To v Divadle Na zábradlí jsem viděl nejmíň desetkrát! Uvaděčky už měly legraci z toho, že se z celého publika nejvíc směje autor. Miloš Kopecký hrál ředitele, Josef Chvalina předsedu. Chtěl bych jim ještě jednou, na tak zvaný onen svět, poslat svůj vděčný pozdrav.
Ptákovina se samozřejmě v Čechách už nemohla hrát. Ale tys emigroval do Francie, kde se jiná tvoje hra Jakub a jeho pán hraje dodnes. Tak proč ne Ptákovina?
Narazilo to na podivnou překážku. Hra je založena na kresbě kosočtverce. Myslel jsem si, že ten symbol je znám na celém světě. Ale pak jsem zjistil, že Francouzům to vůbec nic neříká, a že tomu neslušnému znaku rozumějí pravděpodobně jen Češi. A bez magie kosočtverce ztratila hra své boží požehnání. Nevěděl jsem, jak ho nahradit. A protože život ve Francii mne zcela pohlcoval a divadlo nebylo nikdy mou první vášní, stala s Ptákovina pro mne jen blednoucí vzpomínkou.
No dobře, a v Čechách po roce 1989?
Nebyl jsem na to připraven. Potřeboval jsem se na hru po tak dlouhé době znovu podívat. A hlavně si být jist, že ten kdo ji bude inscenovat, na ní nebude nic měnit. A tak zůstávala Ptákovina nadále jenom vzpomínkou, až do chvíle, kdy mi vzkázal Ladislav Smoček, že by mu udělalo radost ji inscenovat. Tím se všechno změnilo. Především je Smoček starý přítel, kterého mám rád. Za druhé ho obdivuju i jako režiséra i jako dramatického autora. A za třetí: právě proto, že není jen režisér, ale zároveň, nebo hlavně dramatický autor. Je jedním z těch mizejících divadelníků, kteří ještě berou vážně dramatický text.
Když ses na hru po letech znovu podíval, zasahoval jsi do ní?
Velmi málo, ale trochu přece.
A ještě prozraď, cos chtěl říct tím »divným titulem«?
Především, že je to komedie. A komedie do té míry nevážná, že je to vlastně víc než komedie: že je to PTÁKOVINA!
Foto: Supraphon
